Posledním článkem o Olomouci jsem tu minulý rok zavírala jednu životní etapu, ale už jsem se nedostala k tomu otevřít novou. A tak jsem tu, s víc jak půlročním zpožděním, abych to tu dala trochu do kupy a poreferovala vám o tom, kam mě vítr zavál. Dneska to asi nebude úplně o fotkách, spíš o myšlenkách. Takový malý pocitovníček. Zkrátka povídání o životě, které si tu chci uložit. Problém je, že já vlastně neumím moc psát, a ještě navíc docela nerada mluvím o sobě a o tom, jak se mám. A fakt, že tohle je první delší text od státnic, který píšu v češtině, tomu moc nepomáhá. Ale jak řekla jedna z mých nejbližších, asi jsem se změnila a hodlám se do toho vrhnout po hlavě!
Vezmeme to od pravěku. Když jsem se hlásila na bakaláře, byla jsem extrémně motivovaná a připravená na nový život. Protože po maturitě teprve začíná ta pravá dospělost a studentská léta jsou ta nejlepší, ne? (spoiler: Ne) Proto jsem hned zkraje uvažovala, že bych šla studovat do zahraničí. Když už, tak už. Dokonce jsem se byla podívat na dnu otevřených dveří na univerzitě v Utrechtu, ale nakonec jsem usoudila, že to nebude to pravé. To taková Uppsala nebo Umeå měly podstatně zajímavější programy, jenže na bakalářské úrovni jenom ve švédštině. A vzhledem k tomu, že jsem pořád ještě nevěděla, co přesně chci studovat, rozhodla jsem se začít v Čechách a nechat si tohle dobrodružství až na magistra. Nastalo další rozhodování: Chci jít do Brna, kam jdou skoro všichni moji kamarádi, i když se mi Brno nelíbí a nejsem si jistá oborem, nebo chci jít do Olomouce, kde jsem v životě nebyla, znám tam všehovšudy dva lidi, ale ten obor se zdá jaksi lepší? Všichni víme, jak to dopadlo. Co ale nevíte je, že tímhle rozhodnutím pro mě začalo peklo na zemi. Všechny ty hezké věci, co jsem od studentského života čekala se prostě neděly, zatímco jiné, naprosto neočekávané a nepěkné, mě začaly totálně a doslova dusit. Pro ilustraci, představte si, že celý život žijete na vesnici v obrovském domě s obrovskou zahradou, máte psa, kočku, vlastní pokoj se šatnou, a najednou se celý váš život smrskne do dvou kufrů, pořád kolem sebe máte cizí lidi, za oknem vám jezdí tramvaje, non stop sdílíte svůj osobní prostor a většinu času vůbec nevíte, co máte dělat. Žití ve městě a s lidmi se prostě ukázalo jako dost těžká věc. A po tomhle neslavném začátku jsem si k Olomouci vybudovala takovou averzi, že mi trvalo celé tři roky ji zase odbourat. Teď už si nemyslím, že to bylo špatné rozhodnutí, díky němu jsem tam kde jsem, ale kdybyste se zeptali tři roky zpátky, bylo to nejhorší rozhodnutí mého života.
Když došlo na stěhování, překvapivě to ve mně nevzbuzovalo vůbec žádné pocity. Bylo to něco, co se vždycky mělo stát, a tak se to stalo. Taky jsem tak nějak věděla, že nic horšího, než to co jsem zažila na začátku bakaláře, mě potkat nemůže, takže jsem k tomu přistupovala úplně v klidu (neříkám, že jsem nenatahovala, když jsem se loučila s rodiči a nevěděla, kdy je zase uvidím). Začátek tady vůbec nebyl tak hrozný, jak by mohl být. Spoustu seznamovacích aktivit, lidí, přednášek, skupinových chatů... Navíc jsem už byla poučena předchozími nesnázemi a naučila se potlačovat svoji introvertní stránku, protože mít nějaké kamarády je vždycky lepší než nemít žádné kamarády. Někdy té socializace bylo až moc, ale prostě o tom integrace je, navázat kontakty. Tady je to navíc strašně jednoduché, jelikož Uppsala je studentské město a všichni jsme tu tak nějak noví. Navíc i univerzita se hodně snaží, aby se tu všichni cítili dobře, a prostě to celé tak nějak funguje. Velkou zásluhu na tom má i systém studentských národů, což jsou víceméně spolky (můžete o tom přemýšlet jako o bratrstvech), které se starají o studentské vyžití, a když tam zajdete, zaručeně potkáte někoho, s kým si padnete do noty. Důležité je ale taky nebát se být sám, najít si dostatek aktivit a udělat si plány. Lidi do nich můžete přidat vždycky, ale stavět plány na lidech často končí zklamáním, a to při zvykání si na nové prostředí nechcete. Neříkám, že je tu všechno jen sluníčkové. Ještě tak před měsícem jsem měla dny, kdy jsem si přišla fakt sama a nutně jsem potřebovala společnost, které se mi nedostávalo. Teď už si ale troufám říct, že jsem dospěla do té fáze, kdy mám kolem sebe dostatek lidí, na které se můžu kdykoli obrátit. Taky jsem aplikovala Olomouckou taktiku a prochodila to tu pěšky křížem krážem. Nějaké části mi samozřejmě ještě chybí, ale myslím si, že pokud se někde chcete cítit dobře, tak to tam musíte znát. Navíc je to i super seznamovací aktivita (Byla jsi někdy v Håga rezervaci? Ne? Já tam mám zrovna namířeno, nechceš se přidat?). Když to teď po sobě čtu, úplně žasnu, kde se ve mně tady ty extrovertní tendence berou. S každou změnou kurzu (a erasmáckého turnusu) potkávám desítky nových lidí a vlastně si to celkem užívám (sice pořád bytostně nesnáším small talk, ale začínám chápat, proč to lidi dělají). A hlavně mi to extrémně rozšiřuje obzory a otevírá oči. Potkala jsem lidi snad ze všech evropských zemí, ale taky z Guatemaly, Číny, Kanady, Indie, Nigérie, Iráku, Argentiny, Libanonu nebo třeba Laosu. A díky tomu vím, jaké štěstí mám, že jsem občanem EU a jaké privilegium to je, mít možnost tu studovat. A víte co jsem teď zjistila? Dneska je to přesně rok od toho, co jsem dostala email s rozhodnutím o přijetí!
A jaké to je, žít ve Švédsku? Zvláštně povědomé. Nemám pocit, že by tu život běžel nějak zásadně jinak než v Čechách. I když se říká, že jsou Švédi chladní, rozhodně nejsou chladnější než já. A jsou hrozně milí a nápomocní. A navíc, tady pomalu Švéda nepotkáte. To samozřejmě přeháním, ale ta různorodost lidí tu je obrovská a mezinárodních studentů je tu pomalu víc než místních. Taky tu jsou na všechno pravidla a návody, což je za mě dobrá věc, jelikož člověk nemá konstantně pocit, že dělá něco špatně. Někdy je to sice až moc, ale pořád si myslím, že je to fajn. Samozřejmě, jakožto přistěhovalec nemám úplně tu perspektivu rodilého Švéda, hádám, že spoustu věcí je dost otravuje. Všechno je tady taky extrémně fér a všichni jsou si rovni, s čímž se pojí to, že o některých věcech se prostě nemluví. Lépe řečeno, Švédi o nich nemluví. Třeba imigrace, pokud člověk žije ve Švédsku a mluví Švédsky, je to prostě Švéd a není vhodné se ho ptát, odkud pochází. My tohle samozřejmě moc neřešíme a často je to jedna z prvních věcí, na kterou se ptáme. Taky skoro všude uvádíte svoje pronouns, máme tu povětšinou jen univerzální záchody pro všechna pohlaví, na konci každého kurzu vyplňujeme dotazník, jestli bylo se všemi jednáno rovnocenně a důstojně, a tak podobně. Jediné mínus na tom je to, že to někdy působí až strojeně, jako kdyby někdo shora diktoval všem Švédům jak se musí za každou cenu chovat a oni se té role zuby nehty drželi, i když si v duchu myslí svoje. Ať je to jak chce, pořád je žití tady, aspoň z té pozice, ve které jsem teď, strašně jednoduché.
Další věc je počasí, to totiž zásadně ovlivňuje náladu. V zimě jsou tu hodně krátké dny, takže světlo skoro nevidíte, ale zase se to kompenzuje v létě. Předpovědi se skoro nedá věřit a pravděpodobnost, že vás někdy něco překvapí, je celkem vysoká. Teď třeba sněží a není to nějaká přeháňka. Sněží už dva dny v kuse. Za typicky švédské taky považuju šedošedé nebe, které nad vámi sedí jak poklička. A to fakt nemám ráda. A taky tady pořád fouká, ale na to už jsem zvyklá z Olomouce. A v neposlední řadě taky musím zmínit studium, protože to je to, oč tu běží. Ten systém je tu úplně jiný, ze začátku jsem úplně nevěděla, co si o tom myslet, protože to bylo prostě něco nového, ale teď už můžu říct, že je to asi tak tisíckrát lepší, než na UPOLu (nebudu říkat v Čechách, protože na jiných univerzitách je to možná jiné). Rozhodně je to víc práce, protože se po nás pořád vyžaduje nějaká aktivita, a člověk fakt musí v průběhu dávat pozor, protože mezi poslední přednáškou a zkouškou máme většinou tak maximálně tři volné dny. Taky mi to ale mnohem víc dává a mám pocit, že těm vyučujícím opravdu záleží na tom, abychom si z přednášek něco odnesli, pořád s námi interagují a ten tok informací není jen jednosměrný. Všechno se upravuje tak, aby to vyhovovalo oběma stranám a nikdo si nehoní ego vymáháním autority. Neexistuje žádné "pane profesore" nebo "paní doktorko". Je to Magnus a Imke. Prostě rovnost na všech frontách. Jediné, co mi trochu vadí je to, že máme relativně málo klasických laborek, ale jak říkám, neměnila bych.
Abych to tak nějak shrnula, ani na okamžik jsem nelitovala, že jsem se rozhodla jít touhle cestou, a jestli Olomouc byla jedním z mých nejhorších rozhodnutí, tak tohle bylo to suverénně nejlepší. Ještě nevím, jestli tu chci po magistru zůstat. To hlavně proto, že absolutně nevím, co chci po magistru dělat. Ale asi poprvé v životě nemám pocit, že musím odněkud utíkat a plánovat si život na X let dopředu. Já. Nechápu. Asi jsem se vážně změnila. A pokud vás v průběhu čtení napadlo, proč zrovna Švédsko? Proč Uppsala? Tak na to mám jednoznačnou odpověď:
Nemám nejmenší ponětí.
ANNA
