Světování

Po kratší odmlce jsem opět tu, abych konečně uzavřela tuhle minisérii o našich letních výletech po Evropě. Pokud si ještě někdo vzpomíná, naposledy jsme skončily v Edinburghu a je tedy čas přesunout se do Londýna. Londýn je podle mě prototypem mainstreamové destinace, a nejspíš i proto jsem tam nikdy předtím nebyla. Navíc jsem Londýn vždycky považovala za takové upjaté rádoby nóbl město, o kterém se všichni musí učit, protože je prostě nejlepší. A nemůžu říct, že bych tenhle názor po návštěvě nějak zásadně přehodnotila. Neříkám, že se mi tam nelíbilo, vlastně to do jisté míry předčilo má očekávání, některá místa mě dokonce velmi mile překvapila, ale stejně mi Londýn přijde trošku přeceňovaný.

Tentokrát jsme bydlely v hostelu Clink78, který není tak úplně v centru, ale v rámci zachování statusu "low cost výlet" jsme vybraly to nejlepší, co jsme mohly. Ubytování bylo taky na tomhle pobytu asi to nejvtipnější. Když jsme přišly na pokoj (sdílený 12lůžák), všude bylo spoustu rozbalených kufrů, ale jinak nikde nikdo. Po zběžné obhlídce jsme usoudily, že tam asi nejspíš bydlí několik holek. Ha ha. Nakonec se ukázalo, že je s námi na pokoji 9 mladých designérů (s vytříbeným vkusem na módu), kteří se ještě navíc všichni znali. Takže jsme si tam připadaly trošku jako vetřelci, zvlášť když na nás absolutně v ničem nebrali ohledy. Ale když po čase zjistili, že jsme vcelku normální, tak se s námi i začali bavit a nakonec to bylo docela fajn.

Co se týče samotného Londýna, obešly jsme všechno to, co radí každý levný průvodce. Už při plánování celého tohohle tripu jsme Londýn vybraly spíš jako strategický bod kvůli levnějším letenkám, a taky proto, aby se tam Andula už konečně podívala, než že bychom chtěly objevovat nějaká neturistická místa. A taky jsme byly už trošku unavené a těšily se domů.

Dost času jsme strávily na Oxford street, protože jsem strašně potřebovala do toho slavného LUSHe, že jo. A taky mám (ve většině případů) ráda, když  je kolem pořádný mumraj, což Oxford street rozhodně splňuje. Potom jsme přes Temple zamířily ke Katedrále svatého Pavla, kde se mi vážně moc líbilo. Dlouho jsme tam seděly na lavičce, obědvaly a pozorovaly školáčky v uniformách. Od katedrály jsme se přesunuly do Tate Modern, což taky vůbec nebylo špatné, vezmeme-li v potaz, že galerie opravdu nemám ráda. No a od Tateu jsme to vzaly podél řeky směrem k Tower bridge. Jelikož se zrovna hrál Wimbledon, narazily jsme cestou na několik míst s velkoplošnými obrazovkami, kde vysílali aktuální zápasy. Jedno takové bylo zrovna kousek od radnice, tak jsme si tam na chvíli (delší chvíli) sedly a koukaly. Taky tam chytře přistavily street food stánky, takže jsme si rovnou daly i večeři. K mostu jsme taky nakonec došly a celý den jme zakončily zastávkou u Toweru.

Když už jsme se chtěly vracet na hostel, z ničeho nic přestalo jezdit metro. A jak už jsem psala v úvodu, nebydlely jsme zrovna v centru, takže jsme si daly ještě krásnou pětikilometrovou procházku. Anglie ten den hrála nějaký fotbal, takže jsme potkaly spoustu úplně nacpaných putik, kde se fandilo, a celé to bylo takové milé.

Druhý den byl hlavním bodem programu britský parlament. Big Ben byl jaksi pod lešením, ale Westminster Abbey nám úplně stačila. To je totiž taky úplně fenomenální stavba. Skončily jsme, jako vždy a všude,  na lavičce v parku, kde jsme se dobu jen kochaly a psaly pohledy. Potom si k nám přisedl postarší pán v obleku, o kterém si doteď myslím, že to byl nějaký vrcholný politik, a začal si s námi povídat o cestování, což bylo krásný.

Zbytek dne jsme tak nějak strávily v Chinatown, kde jsme nakupovaly suvenýry domů, ve Starbucksu u Piccadilly, protože to už byla taková tradice, a taky na Trafalgar square, kde vznikla i úplně poslední fotka tohoto Eurovýletu. Pak už jsme jely zpátky na hostel balit a připravovat se na cestu domů, protože jsme musely hrozně brzo vstávat kvůli autobusu na letiště. Letěly jsme ze Stanstedu do Pardubic, protože to bylo zdaleka nejlevnější, a až na to zpoždění, které už ale bylo na denním pořádku, to bylo úplně v pohodě (i když pardubické letiště je, oproti právě třeba Stanstedu, docela dobrý vtip :D).

A to je všechno! 17 dní, 3 země, 4 města, 309 920 kroků a 2 holky, který nikdy předtím nic takovýho neplánovaly. A bylo to super. Sice mi trvalo půl roku to všechno sepsat, ale aspoň tu u toho teď můžu hezky vzpomínat. 

Přeju vám krásné svátky a zase se tu někdy uvidíme!

ANNA

Ze všech těch měst, která jsme navštívily, je Edinburgh asi jediným, kde bych si dokázala představit žít. To mi samozřejmě došlo až se značným odstupem, protože když na celý tenhle výlet vzpomínám, Edinburgh (na rozdíl třeba od rozdivočelé Barcelony) je zahalen hávem něčeho příjemného a útulného (asi to dává smysl, když je přibližně čtvrtinový :D)

Ubytování jsme opět měly skvělé, tentokrát na studentských kolejích, kde byla možnost pozdního check-inu bez příplatku, což se nám skvěle hodilo, protože jsme přistávaly někdy kolem jedenácté a ještě dlouho jsme hledaly zastávku autobusu, protože to značení bylo dost nepřehledné, a když jsme ten autobus nakonec našly, tak jsme ho musely nechat ujet, protože nám nedošlo, že bankovkami řidiči nezaplatíme a musely jsme si jít někam rozměnit - naštěstí mají na letišti automaty, které bankovky berou, takže jsme vytěžily ještě chipsy :D. Přesné sumy mincí na autobus byly potom náš stěžejní problém i později. Ale zpět k ubytování, u nás by se takové koleji říkalo buňková, což znamená, že vždy několik pokojů mělo společnou kuchyňku, kde byl i gaučík a televize. Pokojík byl naprosto dostačující a vlastní koupelna byla super bonus. Do centra jsme to měly pěšky tak 15-20 minut, takže jsme většinu času chodily pěšky.

V Edinburghu jsme byly šest nocí, tudíž jsme nic nijak nehrotily a udělaly si to takové volné. Program sestavovala hlavně Šárka, protože mně je většinou celkem jedno kam půjdem, co všechno navštívíme a kudy se vrátíme, protože vždycky se cestou najde něco nečekaně zajímavého, hezkého nebo prostě něco, kam zrovna náhle hrozně potřebujete jít. Abych to ale vzala alespoň trošku popořadě, hned ve středu jsme se vydaly na Calton Hill, kde jsme si udělaly obří picnic, protože jsme po tom nočním cestování měly hrozný hlad. A navíc picnic s výhledem na celé město prostě chcete. Překvapivě tam ani nebylo moc lidí. Potom jsem nutně potřebovala fotku mezi sloupy toho velkého památníku, ale vůbec jsem tam nemohla vylézt a všichni na mě koukali, ale nakonec jsem to zvládla :D

Na Calton Hillu je ještě několik dalších památníků jako Dugald Stewart Monument, který najdete na každé druhé pohlednici, protože je od něj krásný výhled, nebo Nelson Monument, což je víceméně rozhledna, kam se ovšem platí vstupné, tudíž jsme tam nebyly. Když jsme se dostatečně pokoukaly, sešly jsme zase dolů a daly se do objevování centra. Nejprve jsme strávily dost času na The Royal Mile, kde mají mimo super Starbucksu třeba i St. Gile's Cathedral, kde to bylo moc hezké a platilo se (myslím) dobrovolné vstupné + poplatek za focení, který jsme si zaplatily jen jeden, takže fotila jen Šárka, a potom jsme se vydaly směrem k hradu, kde musím zmínit i superčisté, prázdné a neplacené veřejné záchodky, které jsme potkaly cestou. Hrad jako takový je asi hezčí zpovzdálí, což nám ostatně později potvrdili i naši skotští spolubydlící v Londýně. Hádáte správně, že prohlídku za nějaké nesmyslné peníze jsme si nechaly ujít a ušetřený obnos investovaly do raději do kávy :D 

Další dny jsme různě přeorganizovávaly kvůli počasí. Jeden den totiž bylo krásně, svítilo sluníčko a i v sukni bylo člověku vedro, ale jindy jsme ráno vycházely se dvěma svetry a stejně jsme klepaly kosu. Ve čtvrtek jsme si koupily celodenní jízdenku na autobus a vydaly se do Cramondu na pláž. Voda byla překvapivě možná teplejší než v Portu, ale my jsme koupání ani moc neplánovaly. Chodily jsme po pláži, sbíraly mušle a kamínky... Taky jsme se chtěly jít podívat na Cramond Island, kam vede cesta, která je při přílivu pod vodou, tudíž jsou dány bezpečné časy, kdy je vhodné se tam vydat. My jsme už dopředu věděly, že tam budeme přesně v tu špatnou dobu, ale stejně jsem tak trochu doufala, že to klapne. Neklaplo. Z pláže jsme takovou turistickou stezkou došly zase zpět k hlavnější ulici, odkud jezdily autobusy. Cestou jsme si koupily zmrzlinu a potkaly krásný vodopád s jakousi zříceninou.

Dalším bodem na programu byl Lauriston Castle, který stojí v takové rozlehlé zahradě, odkud je krásný výhled právě na Cramond Island. Zahrada je rozdělená na několik částí podle toho, co tam zrovna roste. My jsme si ji celou prošly, potkaly několik veverek, poseděly na vyhlídce, udělaly fotky a jely zase domů (pravděpodobně udělat si večeři a pustit si Riverdale :D).

Pátek jsme měly dost kulturní. Po tom, co jsme prolétly všechny obchody na Princes Street, jsme navštívily nejprve Skotskou národní galerii, před kterou nějaký Leprikón foukal bubliny pro děti, a potom (na Šárčin popud) Armchair Books, což je antikvariát/second-hand knihkupectví, který je až po strop vyskládaný knihami. Na mě ovšem největší dojem udělal pán za kasou, který byl hezký, vtipný a měl skvělý hudební vkus (doteď mě mrzí, že jsem se nešla zeptat, co to poslouchá). Cestou domů jsme to vzaly přes Victoria Street, která inspirovala (jako spoustu jiných věcí v Edinburghu) J.K.Rowling při psaní Harryho Pottera.

Sobotu si upřímně moc nepamatuji. Ráno jsme každopádně absolvovaly The Potter Trail, což je vlastně komentovaná prohlídka města ve stylu Harryho Pottera. Naše průvodkyně, Becky, byla super, a i když jsem tak 30% informací neslyšela, bylo to fajn. Na oběd jsme zašly na The Food & Flea Market, což je místo se street food stánky a blešákem, kde uprostřed seděl týpek a hrál na kytaru a bylo to fakt dost dobrý. Potom jsme ještě před zavíračkou stihly Národní muzeum, které mě překvapilo tím, jak je uvnitř pěkné. Jak interiér, tak expozice. Pro děti ideální. A taky se dá vylézt na střechu. A mají tam ovci Dolly!

Poslední plnohodnotný den, tedy neděli, jsme celou věnovaly výstupu na Arthur's Seat, což bylo fakt super. Koupily jsme si nějaké věci k jídlu a na jednom z kopečků si cestou dolů udělaly picnic. Samozřejmě s Riverdalem :D Všude tam bylo dost lidí, ještě navíc se zrovna běžel nějaký závod, ale na našem místečku se za celou dobu nikdo neobjevil.

No a v pondělí, po dalším Starbucksu, jsme letěly zase dál, do Londýna, do naší poslední destinace. A o tom vám napíšu zase příště :)

Mějte se krááásně a jeďte do světa!

ANNA

Tak dneska to bude o Portu, druhém největším Portugalském městu, kde jsme strávily pět krásných dní.

Tentokrát jsme našly ubytování skrze Airbnb ve čtvrti Lordelo, která je tak napůl cesty mezi mořem a centrem, každopádně na obě strany docela daleko, takže jsme docela hojně využívaly místní MHD, se kterou jsme upřímně docela válčily, ale nakonec jsme tomu přišly na kloub.

První den jsme vyrazily na pláž, protože se mělo kazit počasí, tak abychom si to moře taky trochu užily. Na to, že to byla klasická městská pláž, nebyla zas až tak špinavá, sem tam nějaký nedopalek nebo igelit, ale s tím člověk počítá. Voda byla docela dost studená, ale lidí se koupalo hodně, a taky byly parádní vlny, které měly fakt sílu a dokázaly člověku podrazit nohy, což byla ale super zábava.

Nejvtipnější věcí na našem pobytu v Portu bylo, že jsme si ho úplně omylem naplánovaly na dobu největšího Portugalského svátku São João, takže to ve městě parádně žilo. Někde jsem četla, že festivalu se každoročně účastní přes 200 000 lidí, což je na tak malé město docela bomba. Typickou věcí pro tento svátek jsou plastová kladiva, kterými se všichni mlátí do hlavy, což mě ze začátku docela překvapilo, protože nejsem zvyklá, že si jen tak jdu po ulici a nějaká starší paní mě třískne do hlavy :D Celé centrum se pro tuto příležitost uzavře a všude se rozestaví stánky se sangrií, tradičním pečivem, bazalkou a česnekovými květy, kterými se lidé šimrají pod nosem. Z restaurací se vytáhnou grily a lodny a na každém rohu prodávají sardinky nebo bifanu, což je víceméně takový gulášový "sendvič". My jsme do centra dorazily relativně brzy, takže jsme se krásně dostaly až k řece a přes most do čtvrti Vila Nova de Gaia (cestou jsme ještě stihly slavné kachličkové nádraží). Tam jsme si prohlédly všechny stánky a zahrály si karty, což byla taková naše vycpávací aktivita, když jsme na něco čekaly (tentokrát to byl ohňostroj). Taky jsme si někdy v mezifázi daly sangrii, tremocos a popcorn. Když jsme se potom vracely na předem vyhlídnuté místo k pozorování ohňostroje, dostaly jsme se do tak strašného davu, že jsme se vůbec nemohly hýbat. Všichni nám šlapali na nohy, polévali nás pivem, mlátili nás, shazovali, utlačovali... Trvalo nám prostě hodně (hodně) dlouho dostat se někam, kde se dalo dýchat. Nebylo divu, že každou chvíli někde houkala sanitka. Každopádně nakonec jsme se do malého parčíku dostaly, usadily se mezi spoustu dalších lidí, kteří měli stejný nápad, a užily si několikaminutovou show. 

Poslední plnohodnotný den jsme se vypravily na vyhlídku, odkud je krásně vidět na celé Porto a hlavně na Ponte Luís. Taky jsme si koupily slavné Pastéis de nata a croissanty, které jsou údajně lepší než ty francouzské (což jsou pro mě každé) a vrátily se k tomu parku, kde jsme koukaly na ohňostroj, protože jsme zjistily, že je tam kostel zapsaný do UNESCO, kam jsme ale ve finále taky nešly, protože nám to za 7 euro nestálo. Další zastávkou byla Sé do Porto - Portská katedrála, okolo které jsou krásné vyhlídky, uličky a tak vůbec, a taky tam hrál pán na banjo.