Po zkouškovém se mi zachtělo udělat si na chvilku prázdniny, ne na moc dlouho a ne moc drahý.Takže jsem otevřela stránky Ryanairu, koupila nesmyslně levné letenky do Milána a během pár hodin naplánovala tenhle třídenní výlet do Itálie.
Jelikož jsme letěly jen tak tak z rozmaru, bylo nám celkem jedno, co přesně budeme dělat, co uvidíme a kam půjdeme, takže konkrétnější tvary získával náš plán až cestou. Letěly jsme z Ostravy, což bylo asi to nejkomplikovanější z celé cesty, protože dostat se ze středních Čech "emhádéčkem" až do Mošnova je fakt o nervy. Na letišti jsem ještě musela řešit problém s letenkou, protože mě nenapadlo, že patnáctileté dítě by ještě mohlo být považováno za dítě, tudíž jsem mu automaticky koupila letenku pro dospělého. Každopádně zákaznický servis Ryanairu mě mile překvapil, všechno vyřešili a nic za to nechtěli. A pak už to všechno jelo jako na drátkách, poprvé se mi stalo, že by letadlo startovalo dřív, než bylo avizováno, a jelikož ještě navíc i rychleji letělo, byly jsme v Bergamu skoro s 45 minutovým předstihem. Do centra Milana jsme se dostaly autobusem, který vyjde asi na €9 a staví přímo u hlavního nádraží.
Původní plán byl co nejvíc chodit pěšky, abychom si jeden den mohly koupit celodenní jízdenku na metro (což nakonec nedopadlo, protože nám to pořád připadalo moc drahé). Proto jsme z nádraží vyrazily na hostel pěšky a cestou si dělaly odbočky k zajímavým místům, která jsem měla uložená v aplikaci maps.me. Nejdřív jsme zašly do moderní čtvrti kolem "živých" mrakodrapů Bosco Verticale, která takhle v zimě za moc nestojí, ale jelikož bylo zrovna krásné světlo, máme odtamtud aspoň hezké fotky.
Potom jsme zamířily do centra a náhodou prošly čtvrtí Brera, která je považována za jednu z nejhezčích. Všude tam jsou malé podniky, bary a spoustu lidí, a my jsme se tam ocitly přesně v dobu, kdy to tam začíná žít. Rozhodly jsme se ale radši jít bez delší zastávky dál a někdy se vrátit, protože jsme nevěděly, jak dlouho nám to ještě bude trvat do hostelu. Katedrálu a centrum jsem proběhly hodně rychle, aby nám taky něco zbylo na další dny, koupily jsme si něco k jídlu a šly se ubytovat.
Bydlely jsme na šestilůžkovém pokoji a měly jsme docela štěstí na spolubydlící. I když se pořád měnili, ani s jedním z nich (kromě toho pána, co mu strašně smrděly nohy) jsme neměly žádný problém. I hostel celkově byl moc fajn, jen na tu italskou angličtinu u většiny personálu jsem se musela hodně soustředit.
V pátek jsme na můj vkus vstaly moc brzo. Všude bylo ještě zavřeno a my jsme pořád nevěděly, co přesně chceme podniknout. Nakonec jsme se rozhodly navštívit Duomo, protože jsme (právem) čekaly, že v pátek dopoledne tam nebude tolik lidí. Trochu mě překvapil systém prodeje vstupenek, protože to bylo celé takové zmatečné a na dlouho, ale nakonec jsme si vstupenky vybojovaly, i když mě docela zklamalo, že bez jakékoli studentské slevy. Ve zkratce, katedrála uvnitř není nic moc. Mnohem víc si ji užijete zvenku. Oproti tomu střecha je krásná. Bohužel, nejvyšší terasa byla až do odpoledne zavřená kvůli námraze, což je trošku zrada, když si to člověk zaplatí, a pak ho tam nepustí, ale dobrá, výhled byl i tak super. V rámci vstupenky jsme měli přístup i do muzea, o kterém snad ale ani nebudu mluvit, protože většinu muzeí nesnáším, a tohle bylo extra hrozné. Před Duomem nás zastavil zvláštní týpek a zavázal nám na ruku takový šňůrkový náramek, a jakože vítejte v Milánu. Nejdřív mi to přišlo podezřelé, ale mám ho na ruce doteď a nic se mi nepřihodilo, takže asi dobrý. Hned vedle katedrály je slavná nákupní pasáž Galleria Vittorio Emanuele II, kterou jsme si samozřejmě prošly, a pak jsme se tam vracely vždycky, když jsme potřebovaly 'free wifi'.
Z hlavního náměstí jsme zamířily k tvrzi Castello Sforzesco, ve které se nachází další muzeum, kam jsme samozřejmě nešly. Prošly jsme si místo toho přilehlý park, kde jsme objevily jezírko se želvami. O těch jsem se na internetu nikde nedočetla, takže jsem nejdřív myslela, že je to nějaký přelud, ale byly tam. Od tohohle hradu už je to jen kousek do China town, kam jsme chtěly především kvůli jídlu, ale nakonec nás překvapilo, jak to tam žije. Večer jsme ještě zašly na večeři do čtvrti Navigli, která je vyhlášená nočním životem. Okolo několika kanálů tam najdete mraky restaurací, barů, lidí a v létě prý i komárů.
V sobotu jsme se šly projít do zahrad/parku Indro Montanelli, kde to vypadá trochu jako zahrady před Louvrem v Paříži (nebo alespoň mně to tak přišlo) a lidé tam chodí hlavně běhat nebo na procházku s kočárkem. Samozřejmě nás odtamtud vyhnal hlad, který nás provedl Brerou, kde jsme nic nesehnaly, až ke čtvrti San Vittore, kde jsme naopak našly nejen jídlo, ale i program na celý zbytek dne. Nejdřív jsme úplně omylem narazily na kostel Santa Maria delle Grazie s freskou Poslední večeře, a potom na kampus katolické univerzity s přilehlou Bazilikou di Sant'Ambrogio, kterou jsem už několikrát zmiňovala na Instagramu, protože je prostě krásná. Celý tenhle areál mě úplně dostal a jen jsem si představovala, jaké by to bylo tam studovat (bohužel jsem se dopátrala jen samých humanitních a ekonomických oborů). Večer jsme opět zamířily do Navigli na večeři a taky se pořádně projít kolem vody, protože s víkendem přibylo lidí a my jsme tu atmosféru chtěly mít se vším všudy. V létě to tam musí být docela boj o přežití (bez rezervace si asi s jídlem neškrtnete), protože i v únoru jsme se docela prodíraly davem, ale účel to splnilo a noční Miláno jsme viděly.
V neděli už jsme si jen tak pobalily věci, odbyly si asi páté pravé italské espresso, ochutnaly pár posledních specialit, co jsme měly na bucketlistu, a zašly naposled do China town nakoupit nějaké ty čínské zvláštnosti, které v Čechách běžně nekoupíte, jako pražené fazole, pikantní konjac nebo křupky z mořských řas.
A to je úplně všechno. Mám v plánu napsat ještě článek o milánském streedfoodu, protože jsme toho stihly ochutnat fakt hodně a všechno to bylo špičkové, takže by byla škoda se o to nepodělit. Teď ale zase na chvíli ahoj :)
ANNA
